Rubriky
Myšlenky

Moucha

Letní den naplněný úmorným vedrem, kdy nadcházející bouřku bereš jako spásu. Pes leží na svém boku při prahu místností. Nozdry se mu ztěžka vlní, z nich těžké oddechy ruší ticho místností. Klečím při něm. Jemná srst mým rukou tolik útěchy dává.

Dvě mouchy v okně kdesi nad schody v patře marně cestu za světlem, cestu za svobodou hledají. Z pohledu lidstva, zdá se být takový souboj primitivním.

Plesknutí o zem. Nenadálé, ohlušující svou tichostí, odosobnělé. Tohle konflikt rozehrálo.

Vedle prahu leží tělo jedné z nich. Pes vše jen svým bělmem oka hlídá. Dost možná chtěl bych dnes jeho řeči rozumět. Uměl by mi vše vysvětlit?

Oba na ležící tělo mouchy upřeme oko. Jen její pomalé pohyby v hladině poškrábaného lina smysli bystří. Ale i ty po chvíli ustanou. Být to člověk – jistě by zoufale křičel. Jenže moucha přece křičet nemůže. Prstem se k ní plížím, v ostudné víře, že přeci jen vzlétne a vše za mě zas kdosi vyřeší. Ne tohle se nestane, už to vím. Pes opět s klidem bělmo svého oka za víčky skryje. Prosím, promluv! Jak jsi mohl? Vysvětli mi vaší říši!

Odteď jsem v tom sám – co teď? Mám snad její trápení zmírnit? Moje noha sílu skrývá. Trápí se vlastně? Mám snad jinam, již dost možná tělo bez duše posunout? Proč? To abych si jen poskytl alibi?

Rána. Rána, která boří bezradnost. Rána, kterou ani nadcházející bouřka nedá. Čistě, jistě, tak moc osvěžujíce moucha vzlétá. Ve zlomku času je za zvuku zdravého svištění křídel pryč. Vše se v dobré obrátilo. Nebo jen v našich místnostech?

Usedám do židle a konflikt si znovu procházím. Tak málo stačilo, abych jí neprávem život vzal. Vždyť já, ale přeci jen chtěl, aby se už netrápila! Kdo by byl vlastně vinen? Nebo je snad vinen ten, kdo se neuměl rozhodnout tak, jako já? Lze zde vinu vůbec hledat?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *