Rubriky
Myšlenky

V naštvání

Jedno tělo, dvě duše zcizené po nekonečné hraně mostu kráčí.

Kolemjdoucích oči nic nevidí. Jak chápat ústa co nic nekřičí.

Proč tyhle kroky jdou? Proč jsou zahaleny tmou?

Ty! Ty víš? Tyhle kroky tu vždy byly s Tebou! Jen Tvé oči je možná spatří pozdě. Pozdě za hranou, pozdě pod vodou až Ty se potkáš s pokorou.

Nač se rozhlížíš? K mostu spěchej! Vím, před očima mlhu máš, ale přece…nechtěj stále jen jistý krok mít.

Já jen chápu, chtěl jsi žít. Ty zas chápej, že chci jít.

Most je dlouhý, stěny příkré, chůze snad ještě jistá. Už nečekej, podej ruku svou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *